Proč se nebát ptát na intimní otázky v mediaci

11. 4. 2025

Někteří mediátoři tápou v tom, kde končí pomyslná hranice. Mohou se obávat, že rozebíráním určité situace naruší intimitu daného klienta a raději proto kloužou jen na povrchu. Moment, kdy se jako mediátor musíte rozhodnout, zda půjdete do hloubky, je ale klíčový.

Začínající mediátoři se bojí překročit hranici soukromí

„Když jdu v otázkách víc do hloubky, připadám si jako detektiv,“ říkají často začínající mediátoři. Je v tom jistý rozpor – víme, jak zásadní jsou dobře položené otázky, ale zároveň máme strach, že narušíme soukromí účastníků.

Ale kdo vlastně rozhoduje, co je ještě v pořádku a co už příliš osobní? Často jsou to naše vlastní nejistoty nebo předsudky – ne klientovy hranice nebo potřeby.

Jedna známá se účastnila mediace jako strana sporu. Po skončení mi řekla, že po celou dobu čekala, až se jí někdo zeptá na komplikace spojené s přeřazením na jinou pracovní pozici – jen je letmo zmínila, ale nikdo se k nim nevrátil. Přitom to pro ni bylo klíčové. Sama o tom nezačala mluvit do hloubky, čekala, až bude pozvána k otevřenému rozhovoru.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Nestrannost jako základní pravidlo mediace

Mediátor musí ovládat umění ptát se

Je třeba rozlišovat rozdíl mezi výslechem a skutečným zájmem. Schválně se zamyslete, jaké jsou rozdíly mezi těmito přístupy:

Uzavřené otázky jsou ty, na které stačí odpovědět ANO nebo NE. Například:

• „Byla jste na operaci?“
• „Už jste v pořádku?“

U těchto otázek sice získáte faktické odpovědi, nicméně nedovolíte klientovi se opravdu otevřít. Oproti tomu pak stojí otevřené otázky, například:

• „Jak tato operace ovlivnila váš současný život?“
• „Když říkáte, že vás operace změnila – můžete mi přiblížit jak?“

Nebojte se pracovat s tichem

Ticho může mít během mediace obrovskou sílu. Jako mediátor se jej proto nemusíte snažit za každou cenu něčím zaplnit. Právě ticho je však mnohdy tím nejcennějším darem, který můžeme klientovi dát. Získává prostor se opravdu zamyslet nad celou situací, zpracovat emoce a také si něco uvědomit. 

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Co mediace není a nedělá

Mediátor by měl skutečně naslouchat

Jde o víc než jen poskytnout prostor – nejde o to, aby se z mediátorů stávali terapeuti nebo zpovědníci. Důležité je, aby byli upřímně přítomní a vnímaví. Když klient otevře osobní téma, je to známka důvěry. A s důvěrou přichází závazek – klást otázky s respektem, ale nebát se jít pod povrch.

Představte si klienta, který jen tak mimochodem zmíní, že od podání žaloby nemůže spát. Mediátor to může přejít jako faktickou informaci, jelikož v dané mediaci jde primárně o náhradu škody a klient byl stranou, která žalobu podala. Místo toho ale mediátor položí otázku: „Můžete mi říct víc o tom, co to pro vás znamená?“

Následovalo deset minut otevřeného sdílení – obav z budoucnosti, ze soudního řízení, z možného neúspěchu a z nejistoty, kdy celá situace konečně skončí. Právě tyto informace se později ukázaly jako zásadní pro dosažení dohody o vzájemném vypořádání.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Mediační dohoda: přináší klientům skutečně úlevu a spokojenost?

Závěrem

Síla mediace není v tom, že by mediátor měl všechny odpovědi nebo uměl položit tu „správnou“ otázku. Je v tom, že dokáže vytvořit prostředí, ve kterém se lidé mohou na chvíli zastavit a ujasnit si, co je pro ně podstatné. A to vyžaduje odvahu – odvahu klást otázky, být přítomný v příběhu klienta a dopřát mu čas i prostor, aby mohl mluvit. Vyberte si z nabídky našich kurzů mediace se srozumitelným výkladem a osvojte si jednotlivé techniky.